Podle traileru to vypadalo na další Muže v naději, výsledek je ale o nějaký stupínek lepší.
Film se totiž do křečovitého vtipu nenutí v každém záběru. Občas ho nechá vyplynout ze situace, ve chvíli, kdy se přímo nabízí. Na druhou stranu nutno říci, že většina situací je vystavěných tak, aby spíše ústila do jednoduchého vtipu, než do čehokoli jiného.
U většiny témat se totiž jen tak klouže po povrchu. Přitom jsou docela závažná a aktuální, ale nelze se ubránit dojmu, že jsou takto sesbírána jenom se zájmem o zaujetí publika. Těžko říct, jestli se dnes najde někdo, komu může připadat kouření marihuany, mezietnický vztah nebo homosexualita provokativní, pakliže nestrávil poslední půlstoletí v kómatu.
A tak tvůrci jen tak zlehka kloužou po povrchu, čehož je výsledkem sbírka neuvěřitelně zjednodušujících stereotypů, jak v charakteristikách postav, tak v jejich konání. Každou jednotlivost jsme totiž už určitě viděli někde jinde a určitě ne jen jednou. Jak to, že to většinu diváků baví sledovat stále znova a znova, je jednou z velkých záhad vesmíru.
Ve vzácných chvílích mezi komedií a stereotypním vyprávění o nástrahách lásky se film pokouší o resuscitaci žánru lyrického vyprávění. Taková odvaha se cení, ale jen krátce – velice brzy totiž kvůli nedostatku míry skončí u kýče, který je nezřídka przněn necitlivým product placementem.
Výsledek ale přes všechny dílčí nedostatky drží obdivuhodně pohromadě. Běžný divák z něj získá pocit, že za své těžce vydělané peníze dostal vše, co si zaslouží: nějaký ten humor, nějaké to dojetí a dokonce i pokus o filmové umění. Film je hezky pohladí po směru srsti a jestli potřebují právě toto a jenom toto, nechť je jim přáno.
Ondřej Pohl
