Premiéra dvou studentských filmů jasně dokazuje, že český dokument se o svou budoucnost bát nemusí.

Všechno je sračka

Dokument Tomáše Weinreba trvá naštěstí jen slabou půlhodinu. Naštěstí ne proto, že by byl slabý, ale že jeho obsah je až příliš silný. Většinu záběrů totiž vyplňuje důchodce ve spodním prádle, který nadává na všechno a na všechny – od první republiky, přes nacisty, komunisty až po Havla s Klausem.

Mohlo by se to považovat za stařecké blábolení, leč jeho názory překvapivě netrpí žádnými vnitřními rozpory a místy jsou kupodivu i vtipné. Samo o sobě by to byla škoda filmu, jenže tento upovídaný stařík je výjimečný ještě něčím jiným – žil s Olgou Hepnarovou půl roku před jejím (zlo)činem. Olga Hepnarová byla drobná mladá dívka, která v roce 1973 úmyslně najela nákladním vozem do davu lidí. Osm z nich zabila.

K tomuto tématu se pan Miroslav vrací očividně nerad a jen v náznacích. Nicméně i přes to je celá situace i po letech stále nabita emocemi, které se z plátna valí jako přílivová vlna.
I přesto, že z dokumentu není patrná nějaká koncepce stejně tak jako tvůrčí vklad (krom nalezení pana Miroslava), úderně syrovým způsobem vypovídá o lidských existencích v dnešním světě.

Od višní do višní

Snímek Jany Borškové se také snaží vypovídat o nelehkém osudu jedné lidské existence, ale volí k tomu zcela opačné prostředky. Jako filmařka se pouští na velmi tenký led, bere si kameru do svého soukromí sleduje s ní události v rodině rok po smrti svého otce.

Z toho plyne zajímavý rozpor mezi formou a obsahem, který výrazně pomáhá budovat jakési vnitřní napětí snímku. Zatímco obraz vypadá jako domácí video, kdy jeden člen rodiny natáčí na památku ostatní za jejich velké nelibosti, vyprávěný příběh se zabývá hlubokými tématy jako jsou mezilidské vztahy, role náboženství a hledání obyčejného životního štěstí. Vše se navíc točí kolem zděděné zahrady a film tak zajímavě rezonuje s Čapkovým Rokem zahradníka.

To vše se naštěstí obešlo bez zbytečného patosu a sentimentu, byť nás snímek po emocionální stránce nijak nešetří. Ukazuje totiž jen jeden obyčejný život, čímž vlastně ukazuje, že žádný život není úplně obyčejný.

Ondřej Pohl