Režisér Tomáš Řehořek byl vždy spojován s přívlastky jako „černý kůň“ nebo „nová naděje“. Jeho poslední snímek na to ale nevypadá.
Autorův rukopis je však patrný z drtivé většiny záběrů. Leč nervózní ruční kamera a jeden ostrý střih za druhým si poněkud nesednou s unylým tempem vyprávění a když se tu a tam vyskytne pokus o nějakou tu přírodní lyriku, působí to jako příslovečná pěst na oko.
Daleko horší tápání je však předváděno v rovině vyprávěného příběhu. Zápletku i rozuzlení máte v traileru, zbývající dvě hodiny na plátně zabírá defilé postaviček jak z románu Borise Pasternaka. Jeden schématický model obyvatele malé české vesnice za druhým vykládá svůj stereotypní život, do něhož náhle zasáhnou dva lidé zvenčí. Přímo to svádí k moralitce o malém českém člověku, který kouká sousedovi do talíře a křičí chyťte zloděje. Jako první plán to není špatné, on je to ale zároveň i plán poslední.
Celé předlouhé dvě hodiny se tak stanou jen oním pověstným čekáním na Godota, respektive na režisérův nezaměnitelný styl s břitkými zkratkami, nečekanými souvislostmi a netradičním pohledem na tradiční problémy. Namísto toho už v polovině s hrůzou zjistíte, že se díváte na remake Bobulí. A to včetně všech nešvarů, které taková mainstreamová komedie přináší: herce s hezkými tvářemi anebo zvučnými jmény, nepříliš komplikovaný příběh, nezbytný milostný motiv a samozřejmě roztomilý happyend, který takzvaně pohladí po duši.
Signál však není film nikterak špatný, je spíše průměrný. Kdyby pod ním byl podepsaný jiný režisér, nebylo by to tak velké zklamání. Takže kdo se těšil na další Piko nebo Czech Made Mana, odejde zklamán. Doufejme, že takový úkrok do světa mainstreamu není režisérovou svobodnou volbou, ale jen drobným ústupkem, aby pro jednou naplnil kinosály a mohl se dál věnovat své tvorbě.
Ondřej Pohl
