Když si v encyklopedii nalistujete výraz „časosběrný dokument“ najdete tam fotku Heleny Třeštíkové. A v dlouhém seznamu filmů i tento.
Už jen proto je velmi obtížné hodnotit snímek měřítky, která používáme na ostatní filmy. Zatímco jejich příprava trvá měsíce, maximálně roky, tady před sebou máme necelá čtyři desetiletí. Už jen to samo o sobě budí úžas, uznání a pozornost.
Tím pádem ovšem vyvstává otázka, čím se celý dokument liší od profesionálně sestříhaného domácího videa, které je takto dlouhou dobu natáčeno? Zde už se odpovědi hledají hůře. Snaha propojit vývoj života jedné rodiny s rozvojem vesmírných programů působí poněkud prvoplánově, stejně tak vyznívá i někdy až příliš násilné propojování velkých a malých dějin.
Naštěstí hrál režisérce osud trochu do karet a přihrál opravdu zajímavého hlavníého hrdinu. Bez něj by se asi celý projekt zhroutil jako domeček z karet a fungoval jen jako ukázka české komformity, které nevadí jakýkoli režim, jen když je kde spát a co jíst.
Bohudík je tu prvorozený syn Honza, který po bezproblémovém dětství tak nějak ustrnul v pozdní pubertě plné anarchistické buřičství, kde setrvává až do svých bezmála čtyřiceti. Je to nadšený zastánce marihuany a její pěstitel, žije ve Španělsku, kde myje nádobí a všechno konvenční považuje za nesmírné zlo.
Svým alternativním přístupem tak tvoří skvělou protiváhu proti životu zbytku rodiny, která se celá utápí v banalitách všedního dne. Ovšem na nějaký pořádný rámec to nestačí a celý dokument jen tak klouže po povrchu a připomíná spíše dobře zpracovanou rodinnou kroniku. Veze se na vlně retrománie, občas pohladí po doši, ale to je asi tak všechno.
To ovšem vyvolává otázky, proč se na něco takového dívat a zároveň to vyvrací mýty o všespasitelnosti časosběrného dokumentu.
Ondřej Pohl
